Zaměstnavatel musí dbát na to, aby na jeho pracovišti byl zachováván princip „stejné odměny za stejnou práci“ a „stejné odměny za práci stejné hodnoty“. Případy, kdy zaměstnavatel dvěma zaměstnancům se stejnou kvalifikací vykonávajícím stejný druh práce poskytuje rozdílnou odměnu, musí být zaměstnavatel schopen zdůvodnit, jinak se vystavuje postihu ze strany inspektorátu práce.
V každém případě zaměstnavatele zavazuje zásada „stejné mzdy za stejnou práci“ a zákaz diskriminace a musí být vždy schopen svá rozhodnutí obhájit. K tomu by mu měly napomoci i různé vnitřní předpisy a směrnice, v nichž bude zcela jasně vysvětleno, jakým způsobem je mzda pro určitý druh práce tvořena, co má a nemá vliv na její výši atd. Systém by měl být srozumitelný a přehledný pro zaměstnance a funkční pro zaměstnavatele.
Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejných nebo srovnatelných pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.
Obecný princip poskytování stejné odměny za stejnou práci a stejné odměny za práci stejné hodnoty byl nejdříve sledován v zájmu zajištění jeho působení ve vztahu zajištění rovnosti pohlaví. Vychází z ústavních principů (např. článku 1, 3 a 28 Listiny základních práv a svobod) a mezinárodních smluv [Úmluva č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání), která byla publikována pod č. 465/1990 Sb., a Úmluva č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty, vyhlášená pod č. 450/1990 Sb.] a ze zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, v platném znění.
Převzato z ePravo.cz
Tomáš Křepela
Místopředseda ZO Odborového svazu ECHO